Spor o Vyšehradský most: Profesor Ryjáček končí v expertní skupině. Popisuje, proč v ní ztratil důvěru

Postup NPÚ nepovažuji za odpovídající standardům práce nezávislého expertního panelu, říká v rozhovoru Pavel Ryjáček.

Po včerejším zveřejnění tiskové zprávy NPÚ jste se rozhodl rezignovat na své členství v pracovní skupině. Jaké vás k tomu vedly důvody?

Můj odchod nebyl reakcí na odbornou diskusi ani na odlišné názory. Odborné spory jsou přirozenou součástí práce podobných expertních skupin. Důvodem rezignace byla ztráta důvěry v proces, kterým byly závěry skupiny prezentovány veřejnosti. Za problematické považuji především to, že tisková zpráva byla zveřejněna dříve, než měli všichni členové možnost seznámit se s finální verzí závěrečné zprávy.

Dále jsem žádal, aby tisková zpráva byla před vydáním projednána se členy skupiny, což požadovali i někteří zahraniční experti. Minimálně v mém případě k tomu ale nedošlo. Poslední informace, kterou k tomu mám, je, že jsem byl omylem vynechán ze seznamu adresátů. Bohužel i přes omluvu, kterou jsem po své rezignaci obdržel, to na výsledku už nic nezmění.

Veřejnost tak dostala informaci o závěrech pracovní skupiny dříve, než byla dokončena odborná diskuse nad jejich konečnou podobou. Takový postup nepovažuji za odpovídající standardům práce nezávislého expertního panelu.

Podle informací Zdopravy.cz a zveřejněného poměru hlasů 8:1 jste jako jediný hlasoval proti závěrům pracovní skupiny, která potvrdila možnost rekonstrukce mostu a určila kroky k zachování provozuschopnosti konstrukce na 100 let. S kterými závěry pracovní skupiny nesouhlasíte?

Za zásadní považuji uvést na pravou míru tvrzení, že jsem byl jediným členem, který hlasoval proti závěrům skupiny. Žádné hlasování se totiž nekonalo. Veřejná prezentace výsledků proto vytváří dojem jednoznačného konsenzu, který ve skutečnosti neexistoval. Během jednání zaznívala řada odlišných odborných názorů a v několika klíčových otázkách nebyla dosažena shoda.

Rozdíl mezi odbornou diskusí a hlasováním není slovíčkaření. Pokud veřejnost získá dojem, že skupina jednomyslně podpořila určité řešení a pouze jeden člen byl proti, jde o zásadně odlišný obraz reality, než jaký skutečně panoval během jednání.

Mimo jiné bych také očekával, že součástí tiskové zprávy bude i výsledná zpráva komise se všemi pohledy a připomínkami. Považuji za nešťastné, že se tak nestalo. Dodatečná publikace nebude mít až takový mediální dopad.

Ve svém prohlášení upozorňujete na sporná témata zprávy, o kterých se vedla diskuse. Můžete některé z nich zmínit? 

Za stejně důležitou jako technické otázky považuji skutečnost, že některá doporučení byla formulována bez odpovídající odborné diskuse a bez předložení potřebných podkladů členům skupiny.

Typickým příkladem je doporučení preferující umístění třetí koleje na jižní straně mostu. Toto téma nebylo součástí původního zadání, nebyly k němu předem předloženy žádné podklady a část expertů nebyla při jeho projednání přítomna. Přesto se následně objevilo ve veřejně prezentovaných závěrech.

Další komentář se týká životnosti; zmíněných 100 let nelze brát jako automatické číslo, závisí na řadě faktorů. Ovlivňuje ho například rozsah výměny prvků, jejich protikorozní ošetření, ale i skutečnost, že pro horizont 100 let je nutné uvažovat vyšší bezpečnostní součinitele s dopadem do větší nutnosti zesílení či výměny prvků.

K rozebrání mostu a jeho celkové repasi jsem také chtěl doplnit to, že jde o časově mimořádně náročný proces, a tedy samozřejmě i finančně velmi nákladný. Výměna prvků pak musí vyjít z toho, že by došlo jak k úpravě mostovky, nejspíše šířkového uspořádání mostu a uložení koleje, tak i z posouzení jejich únosnosti. S ohledem na únosnost považuji za nezbytné provést výměnu podélníků a příčníků – a s ohledem na to je dalším logickým krokem i výměna velké části diagonál a svislic. Pokud se na to podíváme souhrnně, tak je podle mého názoru účelnější provést mostovku s jiným a tichým systémem uložení koleje a optimálně i soudobými metodami.

Spolu s tím se diskutovalo i o lokalitě, kde by repase mostu probíhala. Vhodné místo bylo nalezeno ve Velké Chuchli; jedná se o státní pozemky, které lze dlouhodobě využít. Návrhy, které ale padaly v komisi, byly nereálné, ať z důvodu majetkoprávních či environmentálních, jako byla náplavka nebo smíchovský přístav na levém břehu. To ale bylo velmi obtížné vysvětlit.

Je pravda, že členové skupiny zpochybnili některé výpočty provedené firmou SUDOP či vaším týmem pracujícím na monitoringu mostu?

To je dobrá otázka a byl to jeden z bodů, o které jsme se přeli. Faktem je, že v diskusi zahraniční kolegové doporučovali provedení nové nezávislé statické analýzy mostu jako podkladu pro další práci. Tomuto se přímo nebráním, ale podle mého názoru, pokud někdo požaduje zpracování nových výpočtů za milionové částky a se značným časovým dopadem do přípravy stavby, měl by nejprve identifikovat konkrétní nedostatky ve výpočtech stávajících.

K tomu však nemohlo dojít, protože členové pracovní skupiny tyto podklady před jednáním vůbec neobdrželi a neměli možnost je prostudovat. Za správný odborný postup bych považoval nejprve důkladné posouzení existujících analýz a teprve následně rozhodnutí, zda je skutečně potřeba zadávat nové.

Jak hodnotíte spolupráci v rámci skupiny, zaznamenal jste například nějaké tlaky na její rozhodování?

Musím ocenit spolupráci se zahraniční částí skupiny. V rámci časově omezené diskuse si myslím, že naše pohledy a názory nebyly tolik vzdálené, byla jasně patrná jejich velká zkušenost a expertíza. Samozřejmě se naše pohledy v řadě bodů lišily, ale to lze očekávat. Z české části skupiny k diskusi přispíval v zásadě zejména doc. Efler, kde jsem ale naopak společnou řeč prakticky nenalezl.

Dále bych rád uvedl, že jsem nezaznamenal přímý tlak na své rozhodování, a považuji za důležité to říct otevřeně. Můj problém nespočíval v průběhu samotné odborné debaty, ale ve způsobu, jakým byly její výsledky následně interpretovány navenek.

Odborná skupina má poskytovat nezávislá stanoviska. Pokud jsou veřejnosti prezentovány závěry způsobem, který zjednodušuje existenci odlišných odborných názorů, vzniká riziko, že veřejnost získá zkreslený obraz skutečného průběhu jednání.

Vaše odborné názory na problematiku Vyšehradského mostu jsou dlouhodobé a neměnné. Proč jste se rozhodl pracovní skupiny ustanovené památkáři účastnit?

Národní památkový ústav o mých názorech velmi dobře věděl. Přesto mě do pracovní skupiny nominoval, což jsem vnímal pozitivně jako snahu zajistit zastoupení české mostařské odborné veřejnosti a akademické sféry.

Právě proto mě mrzí způsob, jakým byly následně prezentovány výsledky práce skupiny. Od počátku bylo zřejmé, že ve skupině převažují odborníci orientovaní primárně na oblast památkové ochrany. Vedle tří mostních expertů, z nichž pouze jeden byl z Česka, působila ve skupině výrazná převaha zástupců institucí zabývajících se ochranou kulturního dědictví. To samo o sobě není problém, pokud jsou jednotlivé odborné pohledy prezentovány veřejnosti vyváženě a transparentně.

Mám však za to, že diskuse o budoucnosti Vyšehradského mostu nemůže být vedena pouze optikou záchrany historické konstrukce za každou cenu. Nejde totiž pouze o jednu mostní konstrukci. Jde o strategický dopravní a urbanistický prostor sahající od Výtoně až po Smíchov, který bude ovlivňovat fungování této části Prahy po celé další století. Tento aspekt v zadání pracovní skupiny chyběl, a i když jsem se jej na jednání snažil prezentovat, diskuse se vedla mnohem užším směrem týkajícím se přímo samotného mostu.

Jak hodnotíte účast zahraničních expertů ve skupině?

Zahraničních expertů si velmi vážím a jejich zkušenosti s historickými nýtovanými mosty jsou nesporné. Současně ale považuji za důležité připomenout, že i české mostní inženýrství má v této oblasti dlouhou tradici, rozsáhlé zkušenosti a řadu špičkových odborníků. Debata by proto neměla být vedena jako střet mezi „ochránci památek“ a „bourači“, ale jako hledání optimálního řešení pro město jako celek.

Právě v tom spatřuji největší slabinu dosavadního přístupu. Otázka mostu byla často redukována na problém zachování historického objektu, zatímco mnohem širší souvislosti – kapacita železničního uzlu, fungování nové zastávky Výtoň, urbanistické vztahy mezi Výtoní a Smíchovem, veřejný prostor či dlouhodobý rozvoj Prahy – zůstávaly v pozadí, což soutěžní dialog a v něm vítězný návrh řešil z mého pohledu dobře a komplexně, nicméně zde chápu, že rozhodnutí bývalého ministra Kupky nastavilo jiný směr dalších kroků.

Pokud má být výsledkem skutečně odpovědné rozhodnutí, měly by být všechny tyto aspekty posuzovány společně a se stejnou váhou. Budoucnost tak významného místa nelze určovat pouze podle toho, co je nejlepší pouze pro samotnou památku, ale i podle toho, co je nejlepší pro město, jeho obyvatele a jeho fungování v příštím století.

• Prof. Ing. Pavel Ryjáček, Ph.D.
  Vedoucí Katedry ocelových a dřevěných konstrukcí Fakulty stavební na Českém vysokém učení technickém v Praze. Dlouhodobě se specializuje na problematiku ocelových mostů. Ve své výzkumné i expertní činnosti se zaměřuje na posuzování stavu stávajících mostních konstrukcí, otázky jejich zesilování a prodlužování životnosti. Spolupracuje na národních i mezinárodních projektech věnujících se mostnímu inženýrství a rozvoji metod pro správu mostního fondu. Je autorem řady odborných publikací a metodik.

Zdroj článku: www.zdopravy.cz | Foto v textu: Zdopravy.cz, Jan Nevyhoštěný